Začarovaný kruh... - Zrcadlo

Sluneční paprsky ji probudily. Prudce otevřela oči a vytřeštila je na nebesa své postele. Oddechla si. Byla v bezpečí. V domě, jemuž mohla říkat domov. Lehce otočila hlavou k oknu zataženému závěsy, mezi kterými prosvítal jediný paprsek slunečního světla. Ten samý, co ji probudil. Ten, co jí nyní svítil přímo do očí. Přimhouřila je.

Pokusila se pohnout víc, ale bolest na hrudi jí v tom zabránila. Až teď si uvědomila, že s každým nádechem ji nesnesitelně píchá na prsou. Opět otočila hlavu, tentokrát k nočnímu stolku. Zahlédla na něm lahvičku s nějakým lektvarem. Natáhla se pro ni, jednou rukou ji vzala a druhou si přidržovala bolavá žebra. Čichla k ní. Byl to kostirost. Napila se a lahvičku zase odložila.

Opět se zadívala na nebesa své postele. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky. Události předešlého dne, které by nejraději zapomněla.

„Avada kedavra!“ zařval čísi hlas za jejími zády. Prudce se otočila a zahlédla muže, který se právě svezl k zemi.

„Díky,“ vděčně odvětila a rychle se schovala za zbytky sousoší, které zdobilo ministerstvo kouzel. Porozhlédla se po místnosti, aby zkontrolovala situaci. Bylo to zlé. Zlé jak pro smrtijedy, tak pro ostatní kouzelníky. I tak ale smrtijedi dosáhli svého. Z budovy ministerstva se pomalu, ale jistě stávaly jen trosky. Trosky jejichž jednotvárnost narušovala jen mrtvá těla.

Kolem proběhl jeden ze zaměstnanců ministerstva. Byl to jeho běh o holý život, ale i ten brzy prohrál. Cestu mu zastoupil jeden z mnoha upírů, kteří se přidali na stranu Pána Zla, a ukázal mu jinou. Cestu na onen svět.

Smrtijedi na svůj boj za nadvládu už dávno nebyli sami. Voldemortovi se podařilo přesvědčit nejen vlkodlaky a upíry, ale také obry, trolly a jiné kouzelné bytosti, s nimiž se stal prakticky neporazitelným.

„Satin, jsi v pořádku?“ křikl na ni její nevlastní otec.

„Ano,“ odvětila, ale stále pozorovala tu zkázu. Roztržitě těkala očima po rozbořené místnosti. Její nepozornost se jí stala osudnou.

Zaslechla jen slova kletby, která ji odmrštila ke stěně. Prudce narazila a svezla se na zem. Spolu s ní se sesunula i část stěny a zvedl se prach. A pak už jen následovala tma, černá neproniknutelná tma, která ji obklopila.

Satin s sebou trhla. Zase se nervózně ohlídla po svém pokoji. Všechno bylo stále stejné. Nic se nezměnilo. Nic jí nehrozí. Částečně se uvolnila. Každý další nádech jí způsoboval bodavou bolest na hrudi. Snažila se ji nevnímat. Pomalu se posadila.

Chvíli jen tak seděla na kraji postele a snažila se dýchat co nejméně. Nakonec vstala, podlomila se jí kolena, ale stihla se zachytit, takže neupadla. Opatrnými kroky došla až ke stolu a posadila se na židli.

Několik vteřin hleděla na hnědou desku, než zvedla hlavu a pohlédla do zrcadla nad stolem. Jak moc nesnášela ten obraz. Přesně ten odraz, který se v zrcadle objevil pokaždé, když se do něj podívala. Ještě víc ale nesnášela svého pána. Pána, kterému takto říkala jen z nutnosti, nikoli z úcty. Pána všeho zla, který byl jejím prokletím, jejím věznitelem. Jak moc toužila po svobodě. V těchto dnech snad ještě víc.

Její nitro zaplavoval vztek, zoufalství a nenávist. Dusili ji a ona nemohla dýchat. Jak moc samu sebe nesnášela. Za zbabělost a lítost. Vzala do rukou těžký stříbrný kartáč a začala si jím pročesávat vlasy. S neuvěřitelným klidem na povrchu, ale zuřící sopkou uvnitř.

Prudce vstala a nehleděla na to, že jí celým tělem projela ostrá bolest. Poodstoupila od stolku, ale stále viděla svůj odraz v zrcadle. Pevně semknula víčka. Chvíli tam stála se zavřenýma očima, než je opět opatrně otevřela a pohlédla do svých vlastních očí. Zase tam byl. Odraz, který nenáviděla, který toužila navždy zničit.

V zoufalství vymrštila kartáč směrem k zrcadlu. To se v tu chvíli roztříštilo na tisíce kousků a rozlétlo po místnosti. Když utichlo řinčení skla, zamířila Satin zpět ke stolu. Nezáleželo jí na tom, že je bosá.

Vzala do ruky jeden větší kus střepu a jen tak si jej prohlížela. Zavřela oči. Poslepu přejížděla prsty po jeho ostrých hranách. Opět je pomalu otevřela. Otevřela proto, aby spatřila to samé, co zahlédla pokaždé, když si stoupla před zrcadlo.

„NE!“ vykřikla zoufale a stiskla střep v ruce. Ten se jí okamžitě zaryl do dlaní a její teplá krev začala stékat po hranách a odkapávat na pečlivě naleštěnou podlahu.

Nešťastně klesla na kolena a upustila střep ke všem ostatním. Po tváři se jí skutálela první slza. První a jediná. Nedokázala plakat, ačkoli po ničem netoužila víc.

Klečela na podlaze, zraněnou rukou se opírala o zem a druhou si tiskla k tváři. Byla na dně. Klesla tak hluboko, že už to hlouběji nešlo. Vzpřímila se, ale stále klečela na hromádce střepů. Pohlédla na dokonalý rudý otisk své dlaně. Zvedla zraněnou ruku do výše očí a začala si ji prohlížet. Jen tupě zírala na krví zbarvenou kůži.

Ozvalo se zaklepání. Nereagovala, jen si stále prohlížela svou dlaň. Další zaklepání a následný zvuk otevírajících se dveří. Ani se nepohnula. Jako by se nic nestalo.

„Proboha, Satin!“ zděšeně vyjekla její matka, která očividně dělala pouhý doprovod její návštěvě. Rychle k ní přiklekla, vzala její tvář do dlaní a otočila ji tak, aby jí hleděla přímo do očí.

„Co se stalo? Co tvá ruka!“ vydechla zoufale.

„Všechno je v naprostém pořádku,“ nepřítomně odpověděla a stále hleděla matce do očí.

„Ale jak to můžeš říct!“ vřískala Isabel a vypadala teď ještě zoufaleji, jak její dcera.

„Nic mi není,“ přesvědčovala ji Satin, ačkoli to byl úkol víc než nelehký.

„Co jsi dělala? A co to zrcadlo? Vysvětlíš mi to laskavě?“ už se skoro rozčilovala Isabel a nechápavě hleděla na svou dceru. Její jednání ji vyděsilo.

„Vůbec nic se nestalo.“

„Ale,“ zaprotestovala, avšak byla přerušena někým jiným.

„Isabel, nech ji… bude v pořádku,“ konečně se ozvala i návštěva.

„Jak to můžeš říct, Severusi?!“

„Věř mi,“ pouze tiše pronesl a pomohl Isabel vstát ze země.

„Jenže,“ ještě se pokusila o protesty, ale to už ji Snape vyprovodil až za dveře. Sotva za ní zavřel, otočila Satin hlavu jeho směrem.

„Díky, že jsi ji odvedl,“ odvětila tiše.

Snape na její slova nijak nezareagoval, jen zdvořilostně pronesl: „Jak se cítíš?“

„Jak bych se asi mohla cítit?!“ vyštěkla po něm Satin a sklopila zrak k zemi.

„Vím, že je to těžké,“ pronesl místo odpovědi a přistoupil blíž k Satin.

„Jak bys to mohl vědět?“ už s klidem pronesla a zvedla k němu oči.

„Myslíš, že jsi jediná, kdo si něco vyčítá?“ nepříjemně prohodil a pohlédl na ni. Klečela tam na zemi a vypadala zoufale. A on? Stál si tam, jako by se nic nedělo, jako by byl nad celou tu událostí povznesen, jako by se jej nic na tomto světě netýkalo. Chvíli váhal, ale nakonec přiklekl k Satin. Vždy toužil mít navrch nad ostatními, stát nad nimi, jenže v případě Satin tomu tak nebylo. Byla to jedna z mála osob, kterých si vážil.

„Ovšem, že ne,“ odvětila, „jenže tohle stejně nepochopíš,“ trvala na svém.

„Mé výčitky nejsou o nic menší, než ty tvé. Myslíš, že vraždění je mým koníčkem? Že to dělám pro zábavu?“ namítnul Snape.

„Nevím… jenže tady nejde o výčitky… já mám strach,“ pronesla tak tiše, že ji sotva bylo slyšet.

Snape se zarazil. Její slova ji překvapila. Nebylo to sice poprvé, co je slyšel někoho vyslovit. To se ovšem nedalo říci o Satin. Nikdy nedala najevo strach, tím spíš se k němu nepřiznala. Nedokázal to pochopit. Tohle bylo něco, co by mu jeho chladná hrdost udělat nedovolila. I kdyby se sám bál, rozhodně by to za žádnou cenu nepřiznal. Nevěděl, co na to říct. Tak raději mlčel.

„Ten včerejšek… ministerstvo… spousta mrtvých,“ pokračovala Satin v monologu, „málem jsem mohla přijít o život… skoro jsem zabila nejen sebe,“ opět se odmlčela a odvrátila zrak od Snapea, pomalu se nadechla a dokončila, co měla na srdci: „ale i své dítě.“ Snapea tato zpráva očividně hodně překvapila. Vypadal, jako by ho polili kýblem studené vody. Šokovaně na ni zíral a zdálo se, že přemýšlí nad tím, jestli se nepřeslechl. Myšlenky, které se mu začaly honit hlavou jej znervózňovaly stále víc. Že by Satin nějak přišla na to, že je Tara její dcera? Ale jak? Kde? Jenže Victoria včera nebyla na ministerstvu, tak jak to tedy Satin myslela?

„Já… jsem těhotná,“ dodala Satin na vysvětlenou. Ze Snapeova výrazu vyčetla, že je mírně zmatený. Po tomhle prohlášení se Snape zarazil ještě víc. Až teď pochopil.

„Aha…“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Já už nemůžu dál… už ne,“ vzlykla Satin, „dřív jsem to zvládala, bylo mi jedno jak se chovám, co dělám, nezáleželo mi na ničem a na nikom… ani na sobě samotné, ale teď… to dítě… to dítě za nic nemůže… to dítě je jediné, na čem mi v životě záleží… ono a William.“

V tu chvíli se vrhla Snapevi do náručí. Potřebovala cítit něčí blízkost. A on byl nejblíž. Snapea její jednání vyvedlo ještě víc z míry. Tohle všechno od jedné návštěvy vskutku nečekal. Nevěděl, co dělat. Je to dávno, co někoho naposledy objal nebo spíš někdo jeho. Nedokázal se nijak pohnout, a tak aspoň držel, chladně jako železný sloup zaražený hluboko v zemi.

Satin se po chvíli sama odtáhla od Snapea a na tváři se jí zračil zase ten její nic neříkající výraz. Opatrně vstala z podlahy a Snape ji následoval. Trochu se jí zatočila hlava. Snape se ji instinktivně snažil podepřít, ale odmítla jej. Opět to byla Satin, tvrdá a neústupná. Ta, která nedá najevo slabiny, ačkoli se pomalu neudrží ani na nohou.

Satin se posadila ke stolu, pohlédla na svou ruku a pronesla: „Proč jsi vlastně přišel? Nemyslím si, že na zdvořilostní návštěvu.“

„Máš pravdu… jde o to,“ zasekl se vprostřed řeči, chvíli váhal, až nakonec dořekl, co nakousl: „Pán Zla dnes večer naplánoval útok na Bradavice. Myslí si, že tak brzy po útoku na ministerstvo to bude mnohem ničivější, a také se mu doneslo, že by se tam měl nacházet Potter.“

„Hm a já musím být přítomna,“ konstatovala Satin.

„Ano,“ stroze odvětil.

„Jak jinak, dokud nebudu mrtvá, tak se budu muset třeba i doplazit všude, kam nařídí,“ odevzdaně pronesla a opět se začala věnovat své ruce.

Nastalo krátké ticho, během kterého si Satin obvázala zraněnou ruku, na kterou před chvílí nanesla léčivou mast.

„Pak se tedy uvidíme večer,“ otočila se směrem ke Snapeovi a dala mu tak najevo, že to, co mělo být vyřízeno, řečeno bylo a není třeba dalších zbytečných slov. Snape se jen spěšně rozloučil a zamířil ven z místnosti.

Satin odvrátila zrak od dveří a pohlédla na zkázu kolem sebe. Zaplavila ji hromada výčitek. Jak je možné, že neovládla své emoce? Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Vše, co jednou začne musí i někdy skončit. A konec se blíží nezadržitelnou rychlostí a jestli bude nakloněn jejím přáním je stále ještě ve hvězdách, které si toto tajemství pilně stráží.

Ještě ledabyle pozvedla hůlku, pronesla: „Reparo,“ a rozbité zrcadlo se okamžitě vrátilo do původní podoby a opět odráželo okolní dění ze svého zlatého rámu zavěšeného na zdi. Satin si prohlédla, jako tolikrát před tím, svůj odraz. Odvrátila oči, vstala a začala se připravovat na nastávající boj. Kdo ví, možná to bude boj poslední. Ať už její, Voldemortův nebo kohokoli jiného.

23. Kapitola || 25. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance